Zermatt marathon
4.7.2009

     Zermatt marathon není jen maraton, je to výzva a velký svátek pro všechny kdo rádi běhají. Atmosféra závodu nezklame. Startuje se v malém švýcarském městečku St. Niklaus . Na startu je klídek, pohoda. Nával, který prožíváte při pražském maratonu, zde není. My jsme měli obzvlášť štěstí. V den závodu, kdy člověk stěží tahá tělo ze spacího pytle či z postele, nám pomáhalo sluníčko. Takže den začínal velmi pěkně – slunečně - optimisticky. Pravda je, že právě sluníčko a poměrně teplé počasí připomínající prádelnu se několika běžcům stalo osudným a závod nedokončili – nebylo jich málo.
      Trať je typická pro horské maratony první polovina jakž-takž ujde. Terén se mírně vlní – teda spíše stoupá, ale dá se to pro mírně trénovaného sportovce zvládnout. Letos člověk bojoval nejen s mírným stoupáním, ale i s již zmíněným sluníčkem. Teplo vysilovalo bezohledně všechny. Jinak - do Zermattu to je relativní „pohoda“.
       Druhá polovina závodu přechází do prudkého stoupání. Přibližně po 20 km se terén prudce zvedá. Neviděla jsem nikoho, kdo by tento cca 5 km dlouhý úsek vyběhl. Ti, co mě míjeli, vypadali jako v posledním tažení (že bych já taky?). Příjemný stín stromů lemujících toto stoupání nás alespoň chránil před sluníčkem. Takže alespoň nějaká úleva. O to větší radost byla, když jsme vyšplhali nahoru (domnívám se, že bez rozdílu naprosto pro všechny). Rozprostřela se před námi nádherná horská krajina s klikatícími se pěšinkami, chvíli mírně nahoru, chvíli mírně dolů, sem tam jsme přeskočili kalužinu, jak osvěžující v tomto parnu. Slunce již nebylo tak úporné, takže jsme si užívali radost z toho, že se dá popoběhnout a těšili jsme se na pomalu se blížící cíl.
      Ovšem pro člověka neznalého (něco jako jsem já) čekalo překvapení na 38 km. Stoupání těsně před cílem. Zdálo se to být nekonečné. Utrpení na tomto úseku se nedá popsat, to se musí prožít. Nedaleký cíl je jedinou vzpruhou, která nás odrazuje od toho, abychom vzdali. A taky - zpět dolů do Zermattu je to mnohem dále. Takže pomalu zvedáme unavené nohy, zatínáme zuby, bereme z rezerv. O to větší radost je, když se člověk dostane na vrchol Riffelbergu. Chytří pořadatelé – nezklamali. Aby běžce pár metrů před cílovou fotografií rozeběhli, připravili kratší seběh směrem k cílové pásce s Mattehornem v zádech – ideální podmínky pro cílovou fotografii. Do cíle dobíháme s úsměvem na tváři. Tričko, medaile. Největší odměnou je však prožitek, pocit, že jsme zase něco zvládli, Čas? Ten není rozhodující – tady zvítězil každý, kdo se dostal nahoru. Takže nakonec pocit štěstí, radosti a plánujeme další maraton.

Jitka